Volby po čtyřech letech inspirují k ohlédnutí: kam se během končícího volebního období posunula česká veřejná a politická debata o ochraně klimatu? Jak se stalo, že o aktivitách na ochranu klimatu se ve volební kampani buď mlčí, nebo je zrušení Green Dealu a povolenek pro domácnosti (EU ETS2) pro řadu stran jedním z vlajkových slibů jejich programu?
A pokud vidíme čím dál agresivnější rétoriku u čím dál více subjektů vůči ochraně klimatu, jaké „lessons learned“ si z uplynulých let můžeme vzít?
Téma je to obšírné, tak bych rád naznačil pár bodů a v příštích týdnech se k nim vrátil – nebo si to dopovíme někdy ústně.
Klimatická krize se v uplynulém období přetahovala o pozornost veřejnosti a médií s dalšími krizemi: nejdříve dobíhala covidová pandemie, v únoru 2022 vpadla ruská vojska na Ukrajinu, což v dalších měsících odstartovalo energetickou krizi.
Když právě energetickou krizi ponecháme stranou (její nejdramatičtější fáze odezněla poměrně rychle), Covid-19 i válka na Ukrajině nám poskytly důležité zkušenosti, které nám pomáhá pochopit, jaké jsou možnosti a limity komunikace déle trvajících krizí.
Pohon obou krizí byl stejný: bezprostřední hrozba spojená s výzvami k morální odpovědnosti: nosme roušky + akceptujme lockdowny / podpořme Ukrajinu, přijměme uprchlíky.
V obou případech byl i společenský vývoj podobný: po úvodním šoku a vyděšení → mobilizace a euforie z pomoci → únava (a u někoho dále: → frustrace → popření).
V obou krizích jsme viděli, jak s běžícím časem roste poptávka na sociálních sítích a posléze i v politice po těch, kteří nás nebudou dál zásobovat špatnými zprávami a chtít po nás nějaké omezování či utahování opasků. Jako houby po dešti začaly růst dosahy influencerům, a posléze i kariéry nových politiků, kteří rozfoukávají nedůvěru k institucím a informacím, místo nepříjemné pravdy nabízejí útěchu a místo sebeomezování a morální solidarity s ohroženými poskytují svým věrným ubezpečování: „Vůbec nic nemusíte! Naopak si zasloužíte víc.“
I mainstream reagoval: začalo se daleko častěji mluvit o vyvracení dezinformací a debunkingu. Sledovali jsme tisíce pokusů rozebrat dezinformační lži na prvočinitele, mnohokrát velmi promyšleně a názorně, vlnu populismu a extremismu to nezastavilo.
Klimatická krize se oběma zmíněným krizím v mnohém podobá. Mobilizační rétorika aktivistických iniciativ navazující na stávky za klima z roku 2019 vyvolala jak probuzení evropské veřejnosti, tak klimatické závazky jednotlivců, politických reprezentací i firem.
Jenže jak trefně poznamenali Jonas Anshelm a Martin Hultman ve své knize „Discourses of Global Change“ (Routledge) už v roce 2015, pro řadu politiků je snazší akceptovat katastrofické prognózy a rétoricky deklarovat vážné znepokojení klimatickou změnou, než se do dekarbonizace reálně pustit.
Motivace strachem a morální povinností podobně jako u Covidu-19 a války na Ukrajině nevydržela u významné části veřejnosti dlouho. Šlo by veřejnost ještě znovu probudit? A pak znovu… a znovu?
Film „Velký vlastenecký výlet“ (stejně jako debata s některými lidmi o hladomoru v Gaze) naznačuje, že ani sebedrastičtější scény a sebeneprůstřelnější fakta s některými lidmi nepohnou.
Problém je širší a netýká se jen tak svérázných osobností, které sledujeme ve filmu. Ve focus groups, které jsme v Institutu 2050 dělali s lidmi ze všech koutů republiky, jsem opakovaně slyšel tři sdělení, která se dají lakonicky shrnout do jedné věty: „Máme obavy ze změny klimatu, ale vůbec netušíme, jak se má řešit, a hlavně máme obavu, jak to dopadne na naše domácnosti.“
Předvolební kampaně, ve kterých figuruje Green Deal a EU ETS2 jako otloukánek, nám signalizují, že nám ve veřejné debatě o klimatické změně dlouhodobě chybí větší důraz na tři věci:
- ŘEŠENÍ – Reflektovat nejen problém, ale debatu více posunout k řešením, např. pro aktuální předvolební debaty: co má Česká republika v příštím volebním období dokázat v ochraně klimatu, aby nezaostávala ve snižování emisí za většinou Evropské unie? Čím víc se budeme prakticky bavit o řešeních, tím méně bude politikům stačit opíjet veřejnost rohlíkem nicneříkajícími deklaracemi typu: „Uznáváme změnu klimatu, je to skutečně velký problém, ale musíme být rozumní.“
- PŘÍNOSY – Lidem, kteří nechápou, proč by se Česko mělo snažit o dekarbonizaci (když nás vidí jako malou zemi ve velkém světě), ukázat, co jim to přinese – jejich domácnostem, obcím, regionům: z hlediska kvality života, ekonomiky, přírody apod., a férově, na základě spolehlivých dat. Naše data o dopravní chudobě ukazují, že řada lidí má v situaci, kdy nebyla představena jasná kompenzační opatření ze strany státu pro nejohroženější domácnosti, obavy ze zavedení emisních povolenek pro domácnosti zcela pochopitelně.
- PŘEDVÍDAVOST – dnes už nikdo debatu o EUTS2 nezachrání, otázkou je, proč se na ni relevantní instituce a organizace politicky a komunikačně nepřipravovaly před dvěma lety, a na co bychom se měli připravovat dnes.
Ne vždycky se všechno povede – důležité je vědět, jak příště jinak. Otázka je samozřejmě mnohem hlubší: jak komunikovat o klimatické změně, která je oproti sousedům zemřelým na Covid-19 a vybombardovaným ukrajinským dětem přece jen méně instinktivní a názorná? A jak o této dekády trvající krizi komunikovat dlouhodobě, aby nezanedbatelná část veřejnosti nepodléhala vzorci únava → frustrace → popření?
Mozaika událostí a trendů, které způsobily, kam se posunula česká i evropská debata o klimatu za uplynulé roky, je pestřejší. Dalo by se psát dál: zmínit backlash fosilní lobby, (ne)diverzitu ambasadorů a ambasadorek, represe vůči klimatickým aktivistům, média surfující i v předvolební kampani po povrchu, ospalost evropského průmyslu nebo Overtonovo okno. Uvidím, jak mi vyjde čas, rád bych se k něčemu z toho vrátil ještě příště.